Stephansplatz, Stephansdom, zmrzlina, sachr a stačilo...
Po návštěvě věže kostela svatého Štěpána se mi třásly nohy ze dvou důvodů. Prvním bylo 344 schodů, jež jsme vyšli po dlouhém zimním spánku a druhým důvodem byl klaustrofobický pocit, protože ulička je velice úzká. Když se potkáte s turisty v protisměru, je to hodně natěsno, až strašidelné, protože není kam utéct. Vyhlídka je velmi omezená, jelikož je výhled pouze z oken, protože věž nedisponuje ochozem. Když však umně vystrčíte foťák mezi mříže, uděláte si i celkem hezkou fotku. Pozor však, aby Vám foťák nespadl. Nejen, že byste o něj mohli přijít, ale taky byste někoho mohli zabít... Kolem baziliky sv. Štěpána jsou totiž mraky lidí a naše první návštěva večer, cestou z Prátru byla přeci jen o mnoho kouzelnější jak za denního světla druhý den. A proto večerní návštěvu rozhodně doporučuji! Interiér byl překrásně nasvícený a lidí tu bylo méně jak polovina.